Přejme si les…

Marek Řezanka

Válka je coura krvelačná,

milence dusí silnou paží.

Žádného se však nenabaží,

koho se dotkne, toho zdrtí.

Nad ní se tyčí temná mračna.

Ten, koho líbá, líbá k smrti.

Modlím se, ať se brzy ztratí,

dřív, než nám stohy slámy chytnou.

Bere si s touhou nenasytnou

ženy i děti – kohokoli.

Splašená je – a bez opratí.

Na koho vlétne, toho skolí.

Pláč matek, dětí nepřestává,

zní ze všech koutů v každé době.

Jen někdy ty, kdo zetlí v hrobě

oplakáváme – v očích slzy.

Jindy prý vraždit máme práva,

aniž pak oběti nás mrzí.

Připomeňme si všechny padlé

děti, které si jenom hrály.

Nenávist roste do spirály.

Kdo v křivém zrcadle se vzhlíží,

ten bude křivý za zrcadlem.

Přejme si les – ne hřbitov s kříži…

Namluveno: .

 

Válka je to nejhorší, co jsou lidé schopni na sebe vymyslit. Proto by měla být až na dvě výjimky zcela neomluvitelná. Těmi výjimkami jsou: 1) Válka obranná a 2) Válka předcházející napadení, kdy lze ale doložit reálné důkazy o hrozbě, jíž již nelze čelit diplomatickými prostředky.

 V každé válce jsou postiženi lidé, kteří ji nezavinili – a jejichž právo na život tak bylo hrubě pošlapáno.

Podle vrchní státní zástupkyně, Lenky Bradáčové, není možné válečné zločiny jakkoli ospravedlnit. Což rozvinula: Při plném respektu ke svobodě projevu jsou orgány činné v trestním řízení povinny v celém kontextu hodnotit rovněž verbální projevy, jež by naplňovaly znaky trestného jednání, jímž pachatel schvaluje či ospravedlňuje zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločiny proti míru. Mezi tyto činy patří mimo jiné genocidium, útok proti lidskosti, agrese, válečné krutosti či perzekuce obyvatelstva, tak jak je vymezuje trestní zákoník a mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána.

S tímto tvrzením mohu souhlasit, ovšem za jediného předpokladu – že je míněno universálně. Totiž, že se na tato slova lze v budoucnu odvolat v případě jakékoli válečné agrese, ať ji páchá kdokoli – i kdybychom to byli my sami. Že bude klidně vypnuta i Česká televize, pokud tento princip poruší. Tak totiž vypadá nestranné právo.

 Bohužel, má zkušenost z dob minulých je taková, že v případě konfliktu na Balkáně nebo v Iráku bylo bombardování civilistů schvalováno – a spíše byl napadán ten, kdo ho odsuzoval. Nebo jsme snad denně lkali nad omylem zabitými civilisty v Afghánistánu? Či snad život afghánského dítěte či dítěte zabitého na Donbase má nižší hodnotu než život dítěte zabitého na Ukrajině?

 Souhlasím, že válečné zločiny mají být něčím naprosto nepřijatelným. Vražedné běsnění postihující ženy a děti je zvěrstvo. Jakékoli výzvy k takovému běsnění by měly být trestné.

 

Realita je ovšem taková, že spíše jsou umlčováni ti, kdo nabádají k diplomatickému řešení než ti, kdo vyzývají k eskalaci konfliktu a vyššímu počtu obětí. A to jde proti samému duchu zákona – trestné má být nabádání k válce a její glorifikace. Na válce totiž není, co oslavovat. Válka s sebou nese mnoho padlých a zmrzačených. Válka přináší doživotní trauma.

Souhlasím, že obětem války je třeba pomoci. Opět ale platí, že podobná pomoc by měla být samozřejmostí pro všechny oběti válek.

 

Měl by zde být právní tlak na veškerá média, aby neštvala do války. Aby se nepodílela na atmosféře nenávisti, která se promění v rozbušku pro válečný konflikt.

 Jako zločin proti lidskosti pokládám například výrok pana V. Bartušky: „Prostě je upálili.“ Takto lapidárně okomentoval pan Bartuška masakr v Oděse. Ti upálení lidé si rozhodně podobné zlehčování či dokonce schvalování své příšerné smrti nezaslouží.

 

Uvědomme si, že příklady táhnou. A špatné příklady táhnou dvojnásob. Jak chcete lidem vysvětlovat, že je budete soudit za sympatie s útočníkem, když přesně podobné jednání tito ještě nedávno viděli u dnešních mravokárců?

 Buďme tedy zásadoví. Vezměme dnešní stav odporu proti schvalování válečného konfliktu a nabádání k němu jako nastavenou laťku do budoucna. Nedopusťme již další zabíjení. Jedině tak může mít naše budoucnost naději.